červen 2010

Neměla jsem to srdce napsat ve středu večer bratrovi, že se rozhovor tenhle týden nekoná, neboť jsem na dovolené. Takže text, který čtete, berte jako mé dovolenkové psaní a buďte k němu shovívaví. K rozhovoru jsem si totiž vybrala sama sebe, abych se nemusela zdržovat vlnou odmítnutí a vytáček.

Bradavicemi otřásá nečekaná velká akce: KouzlOscar! Myslím, že jsme všichni rádi, že se tu něco tak skvělého z ničeho nic objevilo a že není třeba nikomu příliš vysvětlovat, o co se vlastně jedná, protože na hradě nezbývá snad jediný člověk, který by se nenechal strhnout nadšením. Komu za to všechno ale vděčíme? Čí to byl nápad a kdo se s chutí hned vrhl do náročných příprav a organizací jen ze své vlastní dobré vůle pro radost ostatních? Nikdo lepší by se toho nemohl ujmout, než právě Elizabeth Lextrová s Barbarou Arianne Lecter. Zajímalo mě, co všechno je potřeba, aby z ničeho vznikl KouzlOscar.

Jak ti, kdo umějí číst informace mezi řádky, i když nikde není napsáno jediné písmenko, již správně tuší, zaběhnutý řád Denního věštce na dobu prázdnin přehodí výhybku a vjede do trochu jiných kolejí, než na jaké jste byli zvyklí doposud.
Co všechno pro vás, drazí čtenáři, chystáme, se dozvíte, až k tomu nastane správný čas. Dnes můžeme pouze prozradit, že se budeme snažit pomocí našeho plátku rozvířit diskuze kolem problémů naší školy, na něž někteří upozorňovali v soutěži Žlučovník.

Dnes vám přinášíme jakousi ochutnávku; problém, který se nám do našeho prázdninového programu svou „plonkovitostí“ příliš nehodí, nicméně který si i přesto pozornost zasluhuje. Pojďme si představit úryvek z vypracování výše jmenované soutěže od jedné zmiozelské studentky.

Již po staletí kouzelníci plně využívají možnosti pergamenu.

Dny na konci školního roku bývají v porovnání s většinou těch všedních středoročních něčím výjimečné. Nejinak tomu bylo i se sobotou 26. června. Dvě nebelvírské studentky (Aváček de Hillson a Rebecca Shadowfang) na tento den nikdy nezapomenou proto, že právě dnes se jim podařilo složit zkoušky OVCE, spousta jiných studentů pak má důvod ke vzpomínkám proto, že byly vyslyšeny jejich prosby o návrat z mrazáku zpět do hradu... Ovšem já budu mít tento den navěky zafixovaný jako den, kdy jsem objevil básnické střevo inspektorky výuky.

Byl teplý letní večer, na obloze začaly vykukovat první hvězdičky a já čekal na krbu na hosta, se kterým jsme se domluvili na rozhovoru - Anseiola Renine Rawenclav, to je jméno dnešního hosta letních rozhovorů.

Napsat správně jméno této kolegyně je sám o sobě dost těžký úkol. Odchytit ji a umluvit na rozhovor však nebyl úkol o nic lehčí. Jsem proto velmi ráda, že Jeanne Véronique Joyeuse přijala mé pozvání na kus řeči. Ptala jsem se samozřejmě česky...

Na úvodní stránce Denního věštce už pár dní probíhá anketa, jejímž prostřednictvím hlasujeme o tom, jak bychom nejraději „naložili“ s nováčky. A protože já se neshoduji s většinou, ráda bych vám prostřednictvím novin přiblížila některé ze svých argumentů.

V neděli 20. černa 2010 v 18:00 se na plácku za hradem děly věci! Své OVCE tam z Bystrozorství – přípravného kurzu „pásla“ Janel Weil. Ve zkušební komisi byla kolegyně Bela, Ansí, já a kolega Midar.

Dne 19. 6. 2010 proběhla ve Velké síni oslava založení školy. Byli jsme u toho.

Bylo už pozdě, hluboká noc, seděla jsem zrovna ve žlutém křesle ve své kolejní místnosti a jako vždy jsem na poslední chvíli dopisovala posledních pár úkolů. Tu se najednou s tichým "puf" zjevilo naproti mně drobounké stvoření. Na sobě mělo ubrousek na čajník, orazítkovaný bradavicím znakem, a bylo tak stařičké, že se sotva udrželo na nohou. Když promluvilo vysokým, pištivým a třaslavým hláskem, okamžitě jsem poznala Winky. Vůbec nevnímala okolí, cosi mumlala, uklízela a narážela při tom hlavou do zdi. Až po chvíli jsem si uvědomila, že to bylo úmyslné. A protože jsem zrovna psala úkol do bonzologie, rozhodla jsem se zjistit víc...

Na mé otázky odpovídala havraspárská primuska - Janel Weil. Doufám, že se pobavíte u čtení stejně jako já. Janel, děkuji za odpovědi!

Když jsem dotyčnou lanařila k rozhovoru, řekla mi, že se nemám bát, že tady bude, kdy budu potřebovat, neboť rozhovor se sebou si prý nenechá ujít. Na její slova došlo, takže teď si můžete přečíst, co se tak honí hlavou slečně Elizabeth Lextrové, zmijozelské prefektce.