28. března 2009

Jako člověk s nepřekonatelnou touhou všechno vědět se často procházím po hradě a zkoumám, co jeho obyvatelé dělají. A kdo může být zajímavější, než zaměstnanci školy? A nemusí to být nutně profesoři, i když o ty bývá největší zájem. Jaké bylo moje překvapení, když jsem vlezla do čítárny Sub Salix a tam objevila madam Eillen, kterak prochází obrovskou složku s různými barevnými papírky. Díky bonzovacímu kukátku (můžete použít i to divadelní, ale to nemá zabudované kouzlo neviditelnosti, takže si ho všimne každý) jsem stihla zjistit, co že to bývalá červená studentka prohlíží, ještě předtím, než desky zaklapla a pokusila se utéct. Jednalo se o složku s návrhy svatebních oznámení! Madam Eillen se zřejmě bude vdávat… Proč o tom nikdo neví? Nejen na to jsem se jí zeptala, když se přede mnou konečně přestala schovávat. Našla jsem ji v tajné místnosti v jejím kabinetě – miničajovně, a vpadla do ní tak, že jsem jí znemožnila odchod. Ve chvíli, kdy viděla, že mi neunikne, váhavě svolila k rozhovoru. (Záměrně neuvádím přesnou formulaci, protože bych vyzradila, kam se všude dá poslat, a to by mohlo některé čtenáře překvapit.)

Kolejní krby stále nehoří. S nadcházejícím dubnem to přestává být pomalu problém a obecně se zdá, že problém nikdo neřeší.