Strana 159

Když jsem dnes přišla do školy, zjistila jsem, že azkabanští strážní, nevalně známí mozkomorové, mají zase koho hlídat a vyslýchat. A to hned tři profesory naší školy.

Když jsem před nedávnem psala článek o soutěžích, chtěla jsem prezentovat názor svůj a vybraných studentů. A v komentářích se pak dozvědět, zda s námi ostatní souhlasí či ne. Bylo mi jasné, že ne všem se můžu zavděčit. Ale zaujala mě jedna věta z rozhovoru se supervizorem soutěží Davidem Nekromacerem, kterou jsem pak zopakovala v komentářích: "A jak by se dalo motivovat profesory k vypisování soutěží?" Po delším uvažování jsem se rozhodla, že zkusím vyzpovídat pár profesorů a pokusím se z nich dostat, co by museli "obdržet", aby začali více soutěží vypisovat.

Sotva tři a půl hodiny (v době realizace článku) od začátku zápisu a v některých třídách už je plně obsazený stav. Co si o tom myslí profesoři plných tříd?

V předchozím článku jsme si řekli, jak vůbec Denní věštec vznikl. Ale co se všechno událo za těch dlouhých sedm let, co je na světě?

…aneb pojďme se podívat do časů, kdy se Denní věštec jmenoval ještě Denní Věštec a po prériích se honila stáda divokých Werewolfů.

Třísk, prásk, ratata!!! Jsem zase tady, vaše věrná a nejvěrnější Trapáčková! Sorráček za to, že jsem se tak odmlčela. To víte, Trapner dělal voloviny a někdo za něj musel v tý kuchyni makat!
A protože voloviny dělá pořád, nezbylo mi, než za něj udělat i tuhle poradnu. A co jste si na nás přichystali tentokrát?

Midar Kilahim je ode dneška celý modrý. Dusí se snad? Nevyšel mu experiment s novým pracím práškem? Hraje si na králíčka Azurita? Ne! Vystřídal toho nejvlkounovatějšího vlkouna v pozici Havraspárského kolejního ředitele!

Je to pár dní, co jsem vstoupila na hrad a teprve dnes se konečně necítím tak moc zmateně. A protože bych moc chtěla psát pro Denní věštec, přemýšlela jsem, jaký článek napsat jako první. Seděla jsem ve Velké síni, koukala kolem sebe a pozorovala ostatní prváky, když v tom mi to došlo. Chce to jen pár rad od těch, co to zažili už dříve - starších studentů. Poprosila jsem tedy tři studentky, aby mi zodpověděly pár otázek a tím pomohly nám prváčkům se trochu uklidnit a získat pár dobrých vyzkoušených rad.

Už několikrát jsme se se studenty, profesory a dalšími obyvateli hradu sešli v KNP. Samozřejmě jsme tam nebyli všichni, jen ti, co se nějakým způsobem zajímají o drabble. A co se v KNP dělo, si můžete přečíst níže.

Předchozí dva články, které jsem napsal o Soubojovém klubu, vycházely z názorů zkušených členů. Tentokrát jsem se rozhodl oslovit naopak ty, kteří v něm strávili školní rok poprvé. Připojil jsem i dotaz na sklepení, které je s klubem úzce propojené.

Teď, když už můžu konečně dělat soutěže a mám na ně čas, resp. je dělat potřebuji, abych si vydělala na zápis předmětů, který se kvapem blíží, jsem navštívila místnost soutěží.
Jenže ouha... V paměti mám ještě stav před pověstnou stávkou, kdy jsem se do této místnosti nemohla ani dostat, jak byla přeplněná pergameny se zadáními soutěží a teď? Teď je tomu právě naopak. Na malém stolečku uprostřed místnosti leží pár pergamenů a kde nic tu nic. Takže se ptám: "Co se stalo? Kdo krade pergameny se sotěžemi nebo kam se poděly? Jak si budou studenti vydělávat na zápis předmětů? Čeká nás chudý rok?"

Leden se pomalu chýlí ke konci a pro nováčky, kteří již několik dní zoufale mrzli před branami hradu, nastal velký den. Nyní konečně mohou vstoupit klenutou vstupní branou a rozprchnout se všemi směry, což mnozí z nich také udělali. Doufejme, že je někdy někdo najde...!

Není tomu tak dávno, co naši školu postila velká invaze škrken, která měla za následek stěhování z původních prostor, které byly zamořeny škrknami, do prostor nových, bezpečných. Jak se ale ukázalo, před škrknami nás zřejmě nic nezachrání.

Také jste si všimli, že aktivita kolejních duchů nějak upadá? Já jsem si toho všimla poprvé v momentě, kdy přijel Koloděj. Splnila jsem všechny magíky až na dva, "Vař, kotlíku, vař!" a "Skřetí neposeda". A můžete hádat proč! Ano, za celých 14 dní jsem na hradě ducha nepotkala. A to bylo v době, kdy jsem na hradě trávila téměř 24 hodin denně.

Již před nějakým časem se toto téma v Denním věštci objevilo a mělo patřičný účinek. Profesoři se začali snažit a komenáře psát opravdu ke každému úkolu a odevzdané eseji. Bohužel ono prvopočáteční nadšení opadlo a profesoři komenáře znovu psát přestali, resp. přestávají. Takže když mi letos přišlo ohodnocení úkolů a esejí a většina z nich komenář postrádala, nebylo to zklámání jistě jen pro mě.