15. října 2011

Víte, to jsem jednou takhle přemýšlela (no vážně, i mně se to občas stane) a upoutal mě článek o kachně pana ředitele, že zase něco provedla. Nedalo mi to a začala jsem uvažovat, kde takhle chytrou a ukecanou kachnu jenom našel. Jak k ní vůbec přišel. A pak mě to trklo, kdo že to je!

Už od prvního dne na Hogwarts mě uchvacovala spousta věcí. Velká síň, Prasinky, Příčná ulice a mnoho dalšího. Zdejší možnosti se zdály jedna lákavější než druhá. Plně jsem užívala všech vymožeností a výdobytků vysokého umění programátorského. Soutěže, Prasinky, Příčná ulice, pak zase soutěže a soutěže a nakupování a zase soutěže. Nenápadně jsem se rozhlížela po svých nováčkovských kolezích. Jen velmi málo z nich udělalo více soutěží než by se dalo spočítat na prstech jedné ruky a někteří jako by byli postavou na hradě, ale duchem někde jinde. Považovala jsem tento stav za pouze přechodnou formu transformace do vyšší, aktivní formy virtuálního života, zkrátka předěl mezi aktivitou a vymazáním. To jsem však ještě netušila, že fenomén existence těla bez duše dosahuje na hradě ještě mnohem děsivějších rozměrů. Zombíci se ve Velké síni potulují i za bílého dne!