Další školní rok je úspěšně za námi. Slavnost se vyvedla, jídlo už se stihlozkazit a bylo vyhozeno za hradby, všechny řády a ceny byly uděleny. Školnípohár si letos odnesl Mrzimor a ten famfrpálový si také někdo někam určitěodnesl. I přesto však stále zbývá vyhodnotit jednu kategorii, která až dosud byla opomíjena. Je to tradičnísoutěž o největšího hastroše slavnosti a nejlepší kolej, která při příležitosti konce školního rokuprojevila největší vkus a kolejního ducha.
„Slibuji, že v novém roce nebudu lakomý. Že budu ostatním pomáhat. Začnu sportovat. Shodím 5 kilo a nebudu úkoly nechávat až na termínovou neděli.“ Připadá vám to povědomé? Tak to jste si také nejspíše někdy zkoušeli dát do Nového roku nějaké hezké předsevzetí. Možná jste tak jako my skončili po několika málo dnech, možná jste svůj slib dotáhli do konce a teď je z vás lepší člověk. Gratulujeme.
Velmi nás překvapilo, když k nám do redakce před několika dny přiběhl zarputilý odpůrce Vánoc, pomlouvač dárečků a ničitel sváteční nálady Zpytlehněv Zďáblíkov a přinesl s sebou návrhy Vánoční kolekce.
Žijeme ve světě plném křivd, útlaku a nespravedlnosti. Je pak smutnou ironií, že se tyto nepravosti dějí ze všeho nejvíce lidem, kteří si to ani trochu nezaslouží. Dobráci, slušňáci a obecně ti hodní, bezúhonní, milí, nesobečtí, skromní a obětaví lidé, kteří všem nezištně pomáhají a ochotně by se pro ostatní rozdali, jsou utlačováni po celém světě. A jelikož mezi tyto lidi patřím, jsem i já vystaven nehorázné šikaně, nespravedlnosti a útlaku.
Po vydání posledního dílu pohádek se na mou osobu snesla nebývalá vlna kritiky. Čtenáři Denního věštce posílali hromadné sovy, sepisovali petice, kolemjdoucí na hradních chodbách po mně vrhali nehezké pohledy, v kuchyni po mně vrhali zbytky jídla a šéfredaktorka Denního věštce byla přímo zahlcena žádostmi o to, aby další mé články již nebyly publikovány. Stížnosti upozorňovaly na fakt, že Denní věštec čte v hojné míře i kouzelnická mládež, a proto není vhodné nechávat v tomto plátku publikovat někoho, kdo mládež svými články traumatizuje. Vyprávění pohádek, jejichž hlavním obsahem je týrání dětí, prý ani v nejmenším není vhodné. Po zvážení všech připomínek a stížností jsem chtě nechtě musel uznat, že tentokrát mají čtenáři pravdu a že požadavek, aby pohádky byly příště mírnější a veselejší, je zcela na místě.
Pojďme si tedy dnes povědět pohádku o týrání zvířat!
Vzdělání říká každému něco jiného. Někomu třeba vůbec nic. Existují však i lidé, kteří z nějakého důvodu považují vzdělání za svou absolutní prioritu. Každý rok utratí celé jmění za zápis do předmětů místo toho, aby na soutěžích vydělávali jako každý normální člověk, žádají o body namísto srpců, a jelikož už nemají peníze, během roku se výrazným způsobem zadlužují kvůli seminářům.
Nejstrašnější mudlovská slova jsou „bylo“ a „nebylo“. Tato slova totiž evokují, že jste malý, bezbranný človíček, a někdo velký a hrozný, kdo to s vámi vůbec nemyslí dobře, se vám rozhodl vyprávět mudlovskou pohádku.
Dovolte mi tedy, abych vám vyprávěl pohádku.
Pohádku o týrání dětí, kanibalismu a upalování lidí zaživa.
Krátce po zveřejnění článku „Návrhářské začátky“ od talentované havraspárské návrhářky Isabell Tenebris přiběhl k nám do redakce celý uřícený Zpytlehněv Zďáblíkov a nesrozumitelně něco křičel. Když se nám podařilo ho uklidnit natolik, že byl schopen souvislého slova, podařilo se nám z něj vypáčit, že se prý modrou návrhářkou cítí zahanben. S sebou také přinesl hromadu vlastních návrhů a trval na tom, abychom je nafotili a také otiskli.
Móda říká každému něco jiného. Někomu třeba vůbec nic. Když se k tomu ještě přidá touha vypadat co nejvíce „kolejně“ a omezené finanční prostředky, problém je na světě.
Podívejme se tedy nyní, jak si na slavnosti letos vedli profesoři i koleje a kdo vyhrál soutěž o nejlépe oblečenou kolej roku 2019.
Zpytlehněv Zďáblíkov je mladý a dle jeho vlastního názoru i nadaný módní návrhář. Krátce po vydání návrhářského článku od madam Jackson přišel k nám do redakce s hromadou střihů a trval na tom, že jeho návrhy musíme v Hadím králi také otisknout. Konstruktivní kritice jeho výtvorů se bránil slovy „ale máma říkala, že je to pěkný“, a jelikož odmítal odejít, dokud nedostal slib, že jeho návrhy zveřejníme, přinášíme vám tedy další, neplánovaný díl návrhářské rubriky.
Všichni, kdož mne znají, jistě vědí, že jsem člověk veskrze mírný, pokojný, který si nikdy na nic nestěžuje a vše se snaží vidět jen z té lepší stránky. Proto jistě není podivné, že jsem velice dlouho váhal, zda bych na tuto věc měl upozornit.
Jenomže vystaven tváří v tvář takovému bezpráví jednoduše nemohu jen tak mlčet!
Nemohu! Už ani minutu!
Zařazovací slavnost je událost, na kterou se většina nováčků bláznivě těší. Nemohou se dočkat, až se konečně zbaví nálepky lososa a ze země, na které až dosud museli sedět, se konečně přesunou k jednomu ze čtyř vytoužených kolejních stolů. Po skončení slavnosti už nikdy nebudou muset spát ve studených hradních chodbách, nýbrž se všichni přesunou do kolejních místností, kde na ně čeká měkkoučká vyhřátá postýlka.
Tedy, všichni, až na zmijozelská háďata. O zmijozelských kolejních prostorech je známo, že se staly skladištěm zboží jednoho velice talentovaného obchodníka. Pokud je člověk trochu hbitý, dokáže se mezi všemi těmi krabicemi a pytli protáhnout z jedné strany na druhou. Ale najít tam místo, kam by si člověk mohl lehnout?
Nebuďte naivní…
Móda každému říká něco jiného. Někomu třeba vůbec nic.
Když však otevíráme článek o módě obecně, předpokládáme, že autor bude popisovat oblečení lidí na hradě. Že je bude chválit a hodnotit.
Nedělám si iluze a tipnul bych si, že čtenáři Denního věštce spíše doufají, že autor bude někomu oblečení hanit a pomlouvat. S tím dneska nepočítejte.
Jednak já zásadně a nikdy nikoho nepomlouvám, ani o nikom nešířím lživé informace, jednak „modelové“, kteří dnes budou v mém článku předhozeni na pranýř módy, nemají na sobě nic, co by se dalo pomlouvat. Nemají totiž na sobě vůbec nic!
Všechno to začalo tím, že ve sborovně kdosi zapomněl poslední výtisk dámského kouzelnického módního časopisu „Třpytky a pozlátka“, nad kterým se během porady potají hihňaly čtyři profesorky. Zapomenutý výtisk nakonec padl do rukou pana Whitecrowa, který se nad ním sice tolik nepohihňával, zato však si vzal k srdci veškeré rady, které v něm našel. Dočetl se například, že s novou voňavkou „bažinná směs“ od sebe budete muset muže odhánět. Tento výrobek si pak důsledně nekoupil, jelikož se mu patrně vůbec nelíbila představa, že by se k zástupům lidí, kteří neustále klepají na dveře ředitelny, něco chtějí, mají nějaký problém nebo přišli na někoho žalovat, měli přidat lidé další.