Aimée Guillotine

Čítárna Sub Salix je součástí hradních pozemků už roky. Co

je však důležitější, pro mnohé obyvatele hradu se stala místem odpočinku,

klidu a do jisté míry i zdrojem výdělku. Za dobu své existence prošla čítárna

snad všemi stádii pomyslné sinusoidy aktivity a nevyhnula se ani několika

zimním spánkům. Odchod vedoucího může vzbuzovat obavy, ale skalní

optimisté si dokážou vykřesat i jiskérku příslibu.
Profesorka, jež na hradě vyučovala například Přeměňování, Zvěromagii a

Kouzelnické instituce, si mezi balením zavazadel našla chvilku na zodpovězení

několika otázek.

Na počátku velkého cirkusu jménem Sedmiboj jsem psala o očekáváních. Naděje a obavy, odhady, věštby… Nyní máme za sebou tři kola a nabízí se tak první zamyšlení nad dosavadním průběhem. K jemně vyostřenému ovzduší okolo pořadatelů a některých vypracování netřeba přispívat. Dnes jsou na řadě porotci.

V každém velkém klání se – většinou – utkají jen ti nejlepší. Proč by také hlavy pomazané posílaly do boje neumětely a srágory? Vyvolení ale musí kromě talentu a výdrže prokázat i jistou dávku odvahy a chladnokrevnosti, protože, jak už to v takových kláních chodí, musí podstoupit svízel v podobě porovnávání a hodnocení.
I v našem malém novinářském klání se utkají jen ti nejlepší z nejlepších a i oni se musí dostavit se vztyčenou hlavou před soudní tribunál v podobě přísné, ale spravedlivé, soudkyně Aimée Guillotine.
Jak obstáli? Čtěte dál a dozvíte se více!
Niane z Libelusie

Shrnout roli poroty je snadné. Několik lidí sdílí moc nad osudem všech soutěžících. Z toho vyplývá, že čím je sbor porotců rozmanitější směsicí, tím lépe pro diváky i soutěžící. U některých lidských individuí zapůsobí moc jako droga a vede k extrémnímu chování. U jiných sotva poznáte, že se jejich pozice změnila. Velmi ráda jsem přijala povinnost shrnout svá očekávání ohledně letošní sedmibojovné poroty, protože kdo jiný má mít dozor nad těmi, kdo jsou pověřeni dozorem, než svobodný tisk a veřejnost?

Začátky nové éry bývají poznamenané především očekáváním. Někteří vyhlížejí změny obecně, jiní se škodolibostí sobě vlastní čekají na zaváhání, přehmaty a pády. Pak jsou tu ale tací, které jejich pohled na svět řadí k oné kriticky ohrožené menšině, k optimistům. Vždy mi byl nejbližší chladný skepticismus, ovšem na poslední změnu v Denním věštci nemohu reagovat jinak než optimismem a zvoláním: „Enfin!“