Vrba

Zborcené harfy tón tak líně

bez zvuku napříč tmou se line

a tóny v uších hřmí tak tiše,

já usedám do temnoty plaše.

Chabou rukou stírám si slzy,

když přichází zas a nevěří,

že její vrba má taky trable,

o kterých nic ostatní netuší.

A úsměv na rty nalepím si

a černý háv letí do kouta,

a pak jak pláče poslechnu si,

v srdcebol a vrbu obuta.