Jak to vidím já...

Nedávno jsem byl při čekání na mudloautobus svědkem následující události. Maminka s malým chlapečkem si nesli dýni, pravděpodobně na dlabání. A dva mudlové na zastávce celou věc komentovali slovy: „Zase jedni pomatenci, co slaví ten praštěnej americkej svátek. A ty vydlabaný dýně, to je taky pěknej hnus.“ To mě přinutilo k zamyšlení. Opravdu je Halloween americký svátek, který u nás nemá tradici, a tudíž se ani nemá slavit? Vím, že u nás dost převládá názor, že jde o čistě anglosaský svátek, který se v USA změnil v jakýsi komerční karneval. Je to ale opravdu tak?

Bolo dňa 20. 9., keď som vošla prvýkrát za bránu Zakázaného lesa. Čo všetko sme my noví modrí zažili? To všetko sa dozviete v tomto článku! A aby ste si mysleli, vôbec to nebolo nudné, šlo nám dokonca o…

Zcela jistě jste je už na hradě potkali. Čiperná malá stvořeníčka s korálkovýma očima a šibalským výrazem. Ano, mluvím tady o krysách. Jedná se o historicky prvního kouzelného mazlíčka (mimo sov chovaných za poštovním účelem) povoleného na pozemcích bradavického hradu. A proč si právě onu krysu rozhodně pořídit? Důvodů je mnoho, pojďme se na ně společně podívat.

Jakmile student postoupí do třetího ročníku, může začít navštěvovat Soubojový klub. Koupí-li si příslušné klíče, otevřou se mu i dveře sklepení. Po delším bloudění tam nalezne doupata příšerek. Bojuje s nimi podobně jako se soupeři v klubu. Když zvítězí, může si odtamtud něco odnést.

Hned při prvních toulkách po hradu jsem nestačila vycházet z údivu. Kam jsem vpadla, tam na mě něco číhalo. Ať už jsem se dostala do Ďáblovy jámy, kde mi nezbylo než hádat různá slova, abych z ní mohla vylézt, nebo na mě vybaflo velké čaroku, jehož čísla se neúnavně mračila, dokud nebyla správně vyřešena. Ta radost, když jsem něco správně vyřešila a dostala za to i svou první odměnu, to bylo něco, co tento hrad činilo ještě zajímavějším. Avšak dostalo se mi i nějakého zklamání. Rozhodla jsem se tedy sepsat tento svůj první článek a podělit se s vámi o zážitky.

Někteří z nás nemohli dospat, jiní kouleli očima od první chvíle a další samou nervozitou pozvraceli vstupní koberec. Naštěstí byla košťata v pohotovosti, zřejmě zkušenost z předchozích let, pohromu se podařilo zlikvidovat a všechny nováčky nacpat do vstupní místnosti. A jak to bylo dál? Čtěte!

Byl pozdní večer – první máj –večerní máj – byl lásky čas.Hrdliččin zval ku lásce hlas,kde borový zaváněl háj.

Zdravím čtenáře Denního věštce, povím vám něco o tom, co se mi dnes přihodilo..
Dneska byl pro mě poměrně líný den, a tak jsem se rozhodla jít s Misakim na procházku. Chtěla jsem mu tak trochu ukázat okolí hradu. Zabloudili jsme až do ďáblovy jámy, kde jsme s procházkou pokračovali.

Poslední dobou mě víc a víc zajímala celá kauza ohledně zmizení zmijozelské duše Amandy Lembrijové. V létě loňského roku o celé této věci informoval Denní věštec pan George McBrave. Dalšího půl roku uteklo a stále se neví, kde kolejní duše je. Kdo stojí za jejím zmizením a kam se poděla? Není někde vězněna? Anebo jen prostě odešla z hradu? Kdo se stane její náhradou? Na tyto otázky jsem se několikrát snažil si odpovědět, ale bez úspěchu. Vypadá to totiž tak, že zmijozelská duše doslova „zemřela“.

Poslední dobou se na hradě rozléhá nemoc jménem neanonymita. Je způsobena působením profesorů na poli soutěží i seminářů, kde je nejen potřeba se nakreslit, ale třeba také vyfotit své „skutečné já“ při různých příležitostech, v oblecích apod. Jaké klady a zápory ale tato skutečnost přináší?

Někdy může redaktor využít své možnosti promlouvat k lidem skrze tisk. To se pak nezabývá klasickou novinařinou, když namáčí brk do kalamáře, aby na pergamen přenesl své myšlenky, vyjádřil se ke konkrétní situaci a sepsal tak slohový útvar, který se nazývá komentář. Ale nechme teorii teorií, ať se na ni práší v policích, a pojďme do terénu.

Dobrý den všem čtenářům Denního věštce, tentokrát se vám hlásím s tématem vážnějším než obvykle. S tématem, které se víc než trochu začíná měnit na problém. Anebo to vidím příliš černě? Přijďte mi napsat váš názor!

Všichni moc dobře známe mudlovskou verzi Valentýna, kdy se ve všech zemích 14. února slaví svátek všech zamilovaných a lidé si dávají květiny, přání ve tvaru srdíček a různé bonboniéry. Také romantické večeře a procházky udržují páry v tradici.
Ale co vlastně znamená Den svatého Valentýna pro kouzelnickou společnost? Naše generace už to nezná a rodiče si matně pamatují, co se vyprávělo kdysi. Zabloudila jsem do archivu ministerské knihovny – a to byste nevěřili, co jsem objevila!

Na řadu přichází poslední díl. Dnes se tedy loučíme s chronologickou sérií od EA, merlinužel to loučení nebude nejšťastnější. „Nejlepší na konec“ dnes rozhodně neplatí.

Hnědá. Zemitá barva. Bláto, nebo také sladká pochutina. Dokáže léčit, dokáže zatemňovat mysl. Někdy ji duše vyhledává sama pro uklidnění a zakotvení. V jistých chvílích vám může přivodit panický strach. Je jiná než černá. Pobízí totiž představivost vidět rysy, obrysy, tvořit detaily, které ani nejsou skutečné. I barvy jsou nástrojem v magii.