Mozkomor

Padá mlha na krajinu,
mozkomor se blíží.
Radost mizí v nedohlednu,
srdce smutek tíží.

Zamrzává voda v řece,
mozkomor je blíž a blíž.
Tělo tvé se strachy třese,
jeho tvář však nevidíš.

Azkabanský posel smrti
vznáší se tu nad zemí,
v nádechu té strašné stvůry
chroptivý zvuk pramení.

Hniloba je jeho vůní,
obrysy lemuje plášť,
utrpení jeho radost,
k lidem chová velkou zášť.

Přes mlhu již není vidět,
jak se asi zachováš?
Nemusíš se vůbec stydět,
když patrona přivoláš.

Led už pokryl celou řeku
i tvé srdce zamrzá,
vytahuješ z kapsy hůlku,
bude to snad výhra tvá?

Mozkomorův chladný dotek
přiblíží tě k jeho rtům.
Zamiř hůlkou, zakřič rychle
své: ˝Expecto patronum!˝

Ledy tají, vzduch je čistší,
mlžný opar mizí v dál,
spolu s ním i smrti zápach
čerstvý vítr rozehnal.

Srdce tluče stále rychle,
ale dýcháš klidněji.
I na líce se úsměv vrátí,
zachovej si naději.

Možná ale není dobré,
radovat se příliš moc.
Mozkomor se může vrátit
a napadnout tě příští noc!

Je to jeho přirozenost -
zabíjet a duši sát.
Ničit štěstí, nosit smutek,
dobré lidi přepadat.

Proto měj se na pozoru,
praví jedna z moudrých rad.

Mozkomor je posel smrti
a má věčný hlad!