Den Zlatonky

Vážně jsem chtěla tento slavný den uctít včas, Merlinužel škrkny to zařídily jinak.
Doufám, že se mi to podaří i dodatečně.

Řeknu vám, děti, že před pěti lety poprvé v naší škole se hrál.
Kdo, nebo co? No přece famfrpál!
A já tu dnes nepřináším zvěst o průběhu, v jakém se hrál.
Tento den patří jen zlaťounké kuličce s křidélky, jež kmitají bzučivě, když kulička rozevře je do délky.
Nebyla vždy Zlatonka po ruce.

V dobách dávno minulých hrávalo se - jaký hřích, s maličkým ptáčkem zlatým.
Počet těch tvorečků v několik málo letech ztenčil se téměř tragicky zatím.
Až Bowman Wright z Godrikova dolu praštil si pěstí do stolu a řekl rázné "DOST!
Zlatonosek už je málo a já mám velkou, velkou zlost!"
Zavřel se do své kovárny a pak přinesl dar náramný.
Stvořil Zlatonku - malý míček zlatý. Však to byl odborník na slovo vzatý.
To se potom krásně hrál oblíbený famfrpál. Zlatonosky byly vděčné - teď můžou žít v klidu věčném.
Ten den my si oslavíme, zlaté míčky vypustíme, aby z toho také něco měly a trošku se protáhly a proletěly.
Teď už bude konec řečí. Provolejme prosto křeči, třikrát slávu zlatonce a famfrpálu bez konce!