Škrkny útočí!

Po relativně klidném školním roce, kdy se objevovaly jenom výjimečně a zahlédli jsme sotva jejich ocásky, si možná mnozí mysleli, že se buď uklidnily anebo o nás prostě už ztratily zájem. Ale opak je pravdou!

Když jsem se dnes ráno probudila, první, co jsem viděla, byla škrkna. Velká škrkna, která vydávala zvuky "FUP, FUP", byla bílo-oranžovo-černá a dožadovala se pozornosti. Povedlo se mi ji odehnat, ale jakmile jsem se postavila, bouchla mě do hlavy další.
A tak to šlo prakticky celou dobu, než se mi podařilo dostat do Velké síně, kde přes škrkny nebylo slyšet ani vlastního slova. Natáhla jsem se po Denním věštci - škrkna. Chtěla jsem se jít projít na famfrpálové hřiště - škrkna. Navíc se, zdá se, do poledne rozmnožily natolik, že už je člověk nestačí ani odhánět.

Rozhodly se snad pro opětovnou invazi?
Snažily se nás jenom ukolébat svou zdánlivou neaktivitou a plánovaly mezitím obrovský útok, který se jim, zdá se, zatím daří?
Nebo jde snad jenom o období, kdy se škrkny rozmnožují, a jakmile toto období skončí, tak se zase všechno vrátí do normy?

Nikdo zatím nic neví, škrkny jsou přeci jen neprozkoumaný druh, o kterém se tuší jenom pár podstatných věcí. Jedno je však jisté: dnes nám daly opět najevo svou sílu a my se proti nim stále ještě neumíme účinně bránit. Možná by mělo ministerstvo uvolnit více financí na jejich zkoumání a vynález odškrkňovadel - případně zaměstnat více krotitelů a krotitelek těchto milých, náladových a občas nesnesitelných zvířátek.
Prozatím nám nezbývá než je odhánět, jak jen to půjde, a pokusit se na hradě přežít i s nimi.

(Pokud vám obrázek zničí stránku, můžou za to škrkny, jelikož mi nedovolí podívat se na to, jak velké to je - mojí paměť, která si to správné číslo šířky stránky nikdy nezapamatuje a nemá si to kde zkontrolovat, neuvažujte!)
Přeji úspěšný boj.

Škrknám (a škrknímu guláši) zdar!