Škola Santa Clausů

Myšlení mudlů nás často neustále překvapuje. Třeba pojetí Vánoc v podání Ježíška a Santy Clause. Ale za ta léta ve světě mudlů jsem si na jejich obyčeje jakžtakž zvykla, a dokonce jsem na Ježíška věřila i poměrně dlouho, ač jsem kouzelník. Rodiče mi sice o Víle Fleuntýnce pověděli, ale nikde nebyla tolik propagovaná jako právě Ježíšek, a tak se stal mým vánočním favoritem. Čas plynul, Ježíšek k nám chodil každý rok, až jsem zjistila, že Ježíšků je víc než je zdrávo a že i můj táta je Ježíškem. Něco tu nesedělo a mně bylo vysvětleno, že jsem již dost stará na to, abych pochopila, že rodiče kupují dárky sami. Achjo.

Po čase jsem se s tímto faktem smířila, neboť přece nezatratím Vánoce, když miluji dárky. Ale nedávno jsem opět byla šokována mudly. Zkoumala jsem zrovna mudlí vynález, kterému říkají „televizor“ a z něho se ozval čísi hlas, oznamující, že kdesi v dalekém východě vznikla Santa Clausovská škola. Ihned jsem tu barbarskou televizorní věc vypnula. Jenže jsem byla zvědavá a vydala se za svým strýcem, který ví prostě všechno či mě vždy opije rohlíkem a já spokojeně odcházím s nějakou odpovědí. Strýc mě poslouchal a vážně pokýval hlavou.

„Ano, ano, děvče, Santa Clausovská škola opravdu existuje, je to novinka ve světě mudlů. V oné škole se učí zpívat, řídit saně či radostně popřát Veselé Vánoce.“

„Strýčku a jak se učí řídit saně? Vždyť mudlové umí jezdit jen po tom černém hadovi, kterému říkají silnice.“

„Nu, to máš tak, oni je posadí na zvláštní konstrukci zvanou horská dráha a snaží se i při tomto adrenalinu říkat co nejveseleji: "Veselé Vánoce Vám všem!" Ale jak to řídí, to by mě samotného také zajímalo.“

Celá ťulpachová jsem odešla domů, vrtíc hlavou nad mudly. Jsou opravdu divní.