Jen pojď...

Občas se nebát temnoty, to není tak od věci, proč nezkusit nahlédnout hlouběji do její duše a náruče - je stále otevřená.

Temnotou kráčí, slunce ji pálí,
kdo je to, že stín vlastní jí je?
Matka jež hrob dítěte skrápí,
slzami krve z tepného roje.
Temnotou sváděna, toužící, chladná,
světlo jí nesnáší, stín potom laská.
Černé jsou slzy i peklo slunce,
nepřijde myšlenka ze světa hoře.
Chladná toť jistota nočního konce,
že jitro přijde z rudého moře.
Krev to je život, krev to je štěstí,
kdo smrti se bojí, život hned tratí.
Netřes se, nekrč a kráčej jí vstříc,
smrt to je láska nábožných svic.
Temná má barev víc než slunce duha
a měsíc je pánem jako i sluha.