Zeď nářků

Prolog ~ Rêver

Leskneš se jako démant,
chutnáš po grafitu,
voníš po vanilce
a spíš…

I. Slova

Nad slovy zůstanou jen slova.
A ještě jednou.
A ještě jednou…
Slova s hnědýma očima.
Každá hláska, co zamrká
jako setmění,
obejme tmu a nechá se obstoupit
Tebou.
I ty zůstáváš,
srdce karmínové.
Zůstáváš slovem.

II. Pouštní mezizpěv

A pak klopýtne provazochodec
společně s temnotou a
slzami pouště a
spadne do nich
fosforově zářící kámen a
modrá růže a
lásko?

III. Až začne pršet

Smutkem se mi zatočí hlava,
prasknou mi spánky,
všechno, co jsem kdy chtěla říct,
se rozpustí v kyselém dešti.
Zmoknou mi vlasy, záda, ruce…
- - -
…z očí zbudou jednosměrky do srdce
a to je konec.

IV. Výčitky nonsens

Svědomí,
svědomí,
zazpívej mi ukolébavku:

„Ma coeur,
 qu’est-ce que tu fais?“

Měsíc je ve Vahách,
vyrovnává.
Co vyrovnává?
Už je pozdě.
Spi.
Ráno moudřejší dopoledne
i odpoledne.
A večer se má snít.

V. Kamenný mezizpěv

Skrýváš se v kameni
mlčky
s naprogramovanou touhou.

Epilog ~ Embrasser

Obejmi za mě
mou osobní zeď nářků,
zmáčenou tebou.
Už na sebe čekáme
jako na oblevu
po jejím studeném objetí…