Slepec

Báseň inspirovaná řeckou tragedií.

Nevěřím! Proč? Jak se to stalo?

V jediném okamžiku černé tíživé sukno spadlo.

Ta síla světla, jasnost barev, ostrost siluet.

Srazily mne na kolena a dali opět poznat bolest.

Z dáli se ke mně nese konejšivý hřejivý hlas.

Do dlaní se mi snesl zlatavý jemný vlas.

Vstaň! Zažeň svůj strach a vzhlédni přec!

Pán této říše tě uzdravil, již nejsi slepec!

Vstanu pln citů a splašených vzkříšených smyslů.

S lehkostí sobě neznámou oděn do stříbřitého chitónu.

Bohové milosrdní buďte pochváleni!

Za dobrotu, která vrátila mi ztracenou naději.

Euforie a bláznovství však zmizely tak záhy,

Když oči mé spatřily, jak nebožtíka do hrobu pokládali.

Přistoupím blíže a vzdám poctu poslední.

Než vstoupí do říše Hádovy, než přijde zapomnění.

Já však toho muže znám, skelné oči k nebi upíná.

Ta tvář rozdrásaná smutkem a bolestí je má!

Tak proto světlo spatřiti mi dovoleno bylo,

Neboť cestu mého života zbabělství ukončilo.

Oklamal jsem sám sebe, klamaly mě proklaté oči.

Tváře kolem mne vzpomínkami jsou a duši ničí!

Ne! Nechci je viděti, vraťte můj zrak do temnoty.
Uvrhnu sebe sám tam, odkud smrtí jsem unikl.
Uvrhnu sebe sám do samoty.