Vášeň a Naděje, Měsíc a Slunce

A tichá voda Naděje
se krčí ve spánku
ze spánku pláče a ubývá Měsíc

Karmínové šaty Vášeň obléká
stromovím probleskl
Měsíc ubývající

Naděje procitla
a uplakala ho
aby jí shodil jednu hvězdu

A už Vášeň vedou
ona kráčí poslušně
zbývá jediný pohyb –

– a koncentrovaná touha
se utopí s novoluním
v mlčících vodách

Zabila, Naději, naději v sobě
a tma se na to dívá a nemrká
a dýchá jen tiše

Měsíc už přibývá
– – –
Neplakej Naděj

Tvé struny někdo pošlapal
třeba bude padat další hvězda za úplňku
a Slunce si tě všimne